Můj 12-ti letý syn na začátku června prošel hlubokým poznáním sebe sama – svého programu a kvality své Duše bez tohoto programu. Poznal svou hlubší podstatu díky terapii.

Byl to pro něj velmi silný zážitek. Následně na to zmizely strachy, bloky a omezení, se kterými se potýkal. Vždy po takové události přijde jednou výzva, a pak máte dvě možnosti: buď si upevníte nové poznání o sobě, nebo spadnete zpátky do programu.

Otevřely se dveře a já se podívám na hodiny. Je nějak brzo, prolétlo mi hlavou. Ode dveří jsem slyšela volání Samuela: „Mami, já jsem se vysekal!“

Přiběhla jsem ke dveřím a vidím zakrváceného syna, který se opírá o kolo.

,,Trenér říkal, že můžu mít naštípnutou klíční kost.“ Syn stál v chodbě, v roztrhaném cyklistickém dresu, rozbité koleno, sedřená kůže na rukách a zakrvácené rameno, které bylo celé sedřené.

,,Proč mě tak Bůh trestá? Proč se mi to stalo?“ ptá se mě syn a tulí se mi do náruče.

,,To není trest, to je jen výzva, ponaučení. Sice veliká výzva, ale nyní si můžeš ověřit svou poznanou sílu.“

,,Jedeme do nemocnice!“, zavelela jsem.

Musela jsem zrušit schůzku, kam jsem měla jet a moje spolupracovnice mě upozornila: „Okamžitě ať se Samuel vrátí do propojení se svou Duší – světlem, jinak by mohl spadnout do marnosti. Přestal by věřit.“

Jak mi bylo poraděno, požádala jsem Samuela, aby si na chvilku zašel do „meditace“ a propojil se se svou objevenou silou. Po návratu bylo vidět, že je klidnější.

Cestou do nemocnice jsme v autě měli čas probrat, co se vlastně stalo. Otočil se dozadu s pocitem, že na něj jiný kluk volá a ztratil rovnováhu a spadl. V té velké rychlosti se několik metrů sklouzl po silnici.

„Mami, mě se ta rozbitá noha strašně klepe a nemůžu to zastavit. To je ta noha v šoku?“

„Ano, tvoje tělo zažilo leknutí. Zavři si oči a promluv ke svému tělo, svým buňkám – jste v bezpečí, je o vás postaráno, máte v sobě světlo a mír, jsme zdraví.“

Syn to hned udělal. „Jé, ta noha se už neklepe!“, říká mi s vytřeštěnýma očima. „ To má každý takovou moc a sílu?“

„Ano, každý má v sobě takovou sílu a moc, aby mohl „ovládat“- tvořit vlastní život. Každý stačí na svůj život, nikdo nedostane život-osud, na který by nestačil. Jen je potřeba objevit – rozpoznat a používat hlubší – větší bytost v sobě, tak jak si ji poznal ty. Záleží na Tobě, jak své poznání využiješ a jak porozumíš svému životu. Buď se budeš litovat, co se Ti stalo nebo pochopíš, jaký dar ti tato situace přináší.“

Od malinka s dětmi mluvím velmi otevřeně, vždyť si mě i z nějakého záměru vybraly. Vysvětluji, až když se ptají. A často se mě děti ptají, proč lidé žijí to, co žijí a čím si to vytvořili a co bude následovat. A za čas s nechápavým výrazem potvrdí, že stalo to, co jsem říkala. A často se ptají i na své situace v životě.

Po kontrole a rentgenu v nemocnici byl dán verdikt: žádná zlomenina, žádná naštípnutá kost, jen velké odřeniny. Ty jsi dítě Štěstěny.

Vyšli jsme z nemocnice a Samuel zhodnotil svůj zážitek: „Já už neudělám stejnou chybu! Už se nebudu ohlížet zpátky a budu se dívat na svou cestu.“

„Semí, vyměň slovo „chyba“ za „zkušenost“. Díky ní už teď víš, že máš být pozorný a nenechat se rozptylovat, a že se máš věnovat své cestě na silnici. A uvědom si, jaké jsi měl velké štěstí. Ten pád vypadal hrozivě. I trenér ti řekl, že můžeš mít něco naštípnutého. A ty máš „jen“ odřeniny.“

Můj syn se zamyslel, podíval se do nebe a nahlas řekl: „Když jsem padal, tak Bůh nebo anděl mě přidržel…“

(Příběh uveřejňuji ze souhlasem Samuela.)